Ty jsi Bůh, který mne vidí! (1. Mojžíšova 16, 13)
Text, který jsem zvolil pro novoroční kázání, je zároveň biblickým heslem tohoto nového roku. Tato hesla jsou každoročně losována křesťany v německém Ochranově a následně rozšířena do církví po celém světě.
Kdo je autorem slov, která se stala heslem pro letošní rok? Je to žena, takže autorka. Je egyptského původu, takže pohanka. Dovolím si přečíst kontext, v němž byla zmíněná slova poprvé vyslovena: Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.
Bible nazývá Hagar otrokyní. Hagar není zmíněna mezi biblickými matkami. Dokonce i v tom vyprávění o Abramových nejistotách víry a neplodnosti Sáraj byla také jakoby předem odsouzena do vedlejší role. Když se zdá, že Boží zaslíbení velkého potomstva se asi nenaplní, rozhodne se Sáraj využít „služeb“ své otrokyně. Ale dítě, zplozené Abramem a odnošené Hagar, nemá být doopravdy Hagařino. Má připadnout Abramovi a Sáraj. Má tedy být takovou matkou – nematkou. V tom nám může připomenout Marii. Marie má dítě bez početí, Hagar má mít zase početí bez dítěte…
Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.
Hagar otěhotněla. Emoce, které lze vycítit z tohoto příběhu naznačují, že uplatnění mechanismu náhradní matky některé problémy snad řešilo, ale jiné nastolovalo. Zcela konkrétně: zatímco Hagar prožívala štěstí ze svého mateřství, Sáraj se cítila dotčena. Měla pocit, že si jí otrokyně neváží. Začala ji nenávidět a pokořovat.
Je to jenom náhoda, že se tady v hebrejštině objeví stejné slovo – trápit, pokořovat – jaké se bude v knize Exodus používat pro Izraelce otročící v Egyptě? O náhodě nelze hovořit. Vždyť je to vlastně v něčem celkem podobný příběh. Začíná utrpením v „domě otroctví“, začíná krutostí pánů a ústí do útěku do pouště. Hagar od ní uprchla na poušť, kde se setkala s Hospodinovým poslem.
Je v tom trochu ironie, že právě Egypťanka Hagar, je první biblickou postavou, která kráčí cestou exodu. A že těmi prvními nemilosrdnými otrokáři v Písmu nejsou Egypťané ani Babylonci, ale Abram se Sáraj. Jak často se nám stává, že žijeme s pocitem, že jsme těmi, které by Hospodin měl zachraňovat, a nevidíme, že i my se můžeme stát Egyptem a Babylonem pro ty, kdo měli jen posloužit našemu vlastnímu příběhu?
Hagařin exodus je ale ještě těžší, než byla cesta izraelských otroků. Narozdíl od Izraelců totiž Hagar nejde do pouště za nějakým zaslíbením. Mnohem spíš ten její útěk vypadá jako svého druhu sebevražda. Vždyť co jiného než smrt, ji může čekat při samotářském bloudění pouští? Zdá se, že Hagar chce raději umřít i s dítětem, které čeká, než aby se stala poníženým lidským inkubátorem pro Abramovo potomstvo. Smrt ji ale nečeká. Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody. Přehlížená Hagar nebyla přehlédnuta.
Rozhovor, který vedl Hospodinův posel s Hagar, je místem, kde zazněla slova, která budou rezonovat v hlavách milionů křesťanů po celý tento rok. Ale nepředbíhejme. Boží posel se nejdříve ptá: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“
Nevím, zda lze zvolit příhodnější otázku pro novoroční kázání, než je tato: odkud jsi přišla a kam jdeš? Jestliže máme na počátku roku znovu seřídit vnitřní ukazatel směru, musíme si nejprve ujasnit odkud přicházíme (co je za námi?) a kam jdeme (jaký je náš cíl?).
Hagar na otázku odpovídá: prchám. Člověk, který je na útěku, se soustředí na to, aby se čím jak nejrychleji vzdálil od toho, před čím utíká. O něco méně času má na to, aby si hlídal cíl. Dost možná, že žádný cíl ani nemá. Prostě jen nezůstat tam, kde je to už déle neúnosné.
Je něco, před čím utíkám? Zodpovědnost, nesplněné úkoly, nedodržené závazky, vyhrocené situace, toxické prostředí, šikana, násilí, válka?
Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ To jistě není univerzální rada, kterou bychom mohli aplikovat na všechny útěky, úniky, snahy o osvobození a nastolení důstojných podmínek pro život. Víra v Boha není masochistická záliba v utrpení či ponížení za každou cenu. Ostatně, to nebylo to jediné, co Hospodinův posel Hagar předal. Hospodin si ji všiml, nepřehlédl ji, a v její konkrétní situaci ji doporučil, aby se vrátila.
Člověk, který je v beznadějné situaci potřebuje nejen ukázat směr neboli uslyšet, co má dělat, ale potřebuje také sílu a motivaci, aby to dokázal učinit. Palivem pro lidské konání je naděje. Bez naděje nevstanu ráno z postele. Musím mít naději, že můj pohyb, moje práce, cokoliv, co dělám, má nějaký smysl.
A to je obsahem druhé části sdělení Božího posla, který říká: Tvá budoucnost je otevřená. Porodíš syna a bude z něj velký národ. Bůh slyší tvůj nářek, stejně jako nepřeslechne nářek žádného sténajícího člověka.
Hagar se sice má vrátit a pokořit před Sáraj. Ale přece to už nebude stejný život. Už nikdy nebude Hagar žít s pocitem, že je jenom služkou, jenom nástrojem pro něčí plány. A tehdy Hagar nazvala Boha vševidoucím a vypověděla slova, jejichž parafráze se stala heslem tohoto roku: Ty jsi Bůh, který mne vidí!
Abramovi Hospodin řekl: Převelice tě rozmnožím. Hagaře anděl zvěstuje: Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.
Marii řekl archanděl Gabriel: Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Hagaře anděl zvěstuje: Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.
Ne, nejsou to stejné příběhy. Před Bohem má každý člověk svou cestu, své jméno, svůj význam. Izmael není stejný jako Ježíš. Není to pokorný zachránce, ale spíš nezkrotný divoch, který se, po vzoru své matky, nenechá odstrkovat a zneužívat. Doslova v knize Genesis čteme, že Izmael bude jako “divoký osel” – jako mezek, který nesklání poslušně hlavu. Ty příběhy nejsou stejné. Ale jedno mají společné. Pro Boha Hagar není nedůležitá. I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“. Bůh vidí. Bůh nepřehlíží.
Co říci závěrem? Příběh o Hagar je jedním z mnoha biblických příběhů o mužích a ženách různého věku, v různých dobách, kteří se setkali s Bohem. A ten zážitek je změnil. Nikdy je nezměnil úplně celé. Nehledejme v Bibli zázračné způsoby proměny života od neštěstí k absolutnímu štěstí. Takové změny neexistují.
Z Bible se dovídáme, že Hagar, která se vrátila zpět do domácnosti Abrama a Sáraje, se po nějaké době opět ocitla na poušti. Tentokrát nikoli z vlastního rozhodnutí. Byla tam vyhnána. Ale také v tomto případě ji Pán Bůh prostřednictvím posla povzbudil, občerstvil a nasměroval k místu, kde mohl život její i jejího chlapce dál plynout.
Setkání s Bohem mění lidskou přítomnost, dodává naději, ukazuje směr a zázračně posilní. Bůh přichází se zájmem. Ptá se: Co ti je? Všímá si strachu, možná hněvu, úzkosti, zklamání… čehokoliv. Nic nevyčítá, nepřidává tíži viny. Bůh ví, vidí, slyší tvé modlitby.
Jestliže má někdo o mě zájem, pak už to je jiné. Z Božího zájmu vychází otázka, co nejmenšího můžeš právě teď udělat, aby se situace změnila? Ne změnit celou scénu. Ale třeba jen jeden jediný pohyb, jednu věc, kterou můžeš udělat ty.
Milí přátelé, mým přáním je, abyste se dnes, zítra, pokaždé, když budete naslouchat příběhům z Bible, setkali s Bohem, který nejenže přišel na tuto zem, ale přichází i za každým z nás, projevuje zájem, ptá se tak jako nikdo předtím, vstupuje do vztahu, tam, kde zrovna jsme, dodává naději, ukazuje na nejmenší možnou změnu, otevírá budoucnost. Naše budoucnost je díky Bohu vždy otevřená. Staňme se jeden druhému Kristem, andělem, poslem. Vytvořme v šílených podmínkách pustiny světa krásnou scénu.
