„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 7.11.24   svátek má Saskie

Úvod Chci číst Dovolme Bohu být Bohem!

Dovolme Bohu být Bohem!

Dovolme Bohu být Bohem!

Úvod Chci číst Dovolme Bohu být Bohem!

Dovolme Bohu být Bohem!

Dovolme Bohu být Bohem!

Rok 1527 byl pro Martina Luthera jedním z nejobtížnějších. Opakovaně se cítil Bohem opuštěn, procházel hlubokými vnitřními zápasy, pochybnostmi, krizemi a pokušeními. Duchovní úzkosti, zápasy o víru a hledání ztracené Boží přízně Luther označoval německým slovem Anfechtung. Sám jednou napsal: Kdybych žil déle, napsal bych knihu o duchovních krizích, protože bez nich člověk nepochopí Písmo, víru, bázeň ani lásku Boží. Ten, kdo nebyl vystaven pokušení, si nikdy neuvědomí, v čem spočívá naděje. Jeden z Lutherových životopisců zachycuje autentický popis jednoho z mnoha vnitřních zápasů reformátora, které se odehrály v roce 1527. Cituji: Na období delší než týden, jsem se ocitl blízko brány smrti a pekla. Každá částečka mého těla se chvěla. Kristus se mi úplně vzdálil. Zmítalo mnou zoufalství, obtěžovaly mě rouhavé myšlenky. Pokaždé, když jsem se chtěl uložit k spánku, už na mě ďábel čekal. Ve chvíli, kdy mě začal trápit, mu říkám: ďáble, já teď musím spát. Je to Boží příkaz, abychom přes den pracovali a v noci spali. Takže, táhni. Když to nefungovalo a on na mě vytasil seznam mých hříchů, řekl jsem mu: Ano, starouši, vím o každém jednom z nich. A vím i o těch, které jsi přehlédl. Tady jsou, můžeš si je zapsat. Jestliže to ani pak nevzdal, dál na mě dorážel a obviňoval mě z hříchů, pohrdavě jsem mu řekl: Ty jeden svatý satane, co kdyby ses raději za mě pomodlil? Vždyť ty jsi v životě nikdy neudělal nic zlého. Svatoušku! Běž si k Bohu pro odměnu. Jestliže chceš dát do pořádku mě, říkám ti: lékaři, uzdrav nejdříve sám sebe. (konec citátu)

Není bez zajímavosti, že v roce nejhlubších duchovních zápasů, Luther napsal text pozdější evangelické hymny – Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. Slova této hymny jsou inspirována Žalmem 46., který byl pro Luthera vzácnou modlitbou. Na chvíli se u ní zastavme (…) Vykladači se domnívají, že žalm 46. vznikl krátce po vítězství Izraelců nad spojenými vojsky Moábitů, Amonitů a Edomitů. Detaily bitvy najdeme ve 20. kapitole starozákonní knihy Paralipomenon. Judsko tehdy čelilo obrovské nepřátelské přesile. Hospodin uklidňoval strachem paralyzované obránce slovy: Nebojte se a neděste se tohoto velikého množství. Boj není váš, ale Boží.

V žalmu 46. si dnes všimneme dvou klíčových veršů. Nejprve verše 8.: Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Hospodin zástupů. Tento termín žalmista nevynalezl ani si jej nevymyslel. Setkáváme se s ním v jedné velmi zvláštní příhodě ze Starého zákona, o které vypráví kniha Jozue. Dočteme se tam o tajemném muži s mečem, kterého se Jozue dotázal, zda patří k jeho spojencům nebo protivníkům. Zmíněný muž odpověděl: Jsem velitel Hospodinova zástupu a pokračoval: Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté. Tato slova naznačují, že Bůh tehdy nemohl být daleko. Ale to není vše. O Hospodinu zástupů žalmista prozrazuje, že je s námi.
V hebrejštině se to řekne IMMANU. Nepřipomíná vám to nějaké slovo? IMMANU-EL = Bůh s námi. Prorok Izajáš později napsal, že panna porodí Syna, který se bude jmenovat IMMANU-EL. Evangelista Matouš vydal svědectví o naplnění tohoto proroctví v Ježíšově narození. Mariino dítě mělo být nazváno Immanuel, což znamená ‚Bůh s námi‘. V těchto starozákonních slovech již slyšíme předzvěst Ježíšova příchodu.

Martin Luther, biblista, znalý hebrejštiny, latiny i řečtiny, toto vše v textu musel nalézt. Zmítán pochybnostmi o Bohu, o víře, o spravedlnosti a o spáse nalezl útočiště v Ježíši Kristu, reprezentantu Hospodina zástupů, Immanuelovi, Bohu, který byl s ním. Ve Výkladu žalmů Luther k žalmu 46 poznamenal: Zpíváme tento žalm ke chvále Boha, protože je s námi a mocně a zázračně zachovává a brání svou církev a své slovo proti všem fanatickým duchům, proti branám pekla, proti nesmiřitelné nenávisti ďábla a proti všem útokům světa, těla a hříchu.

 

1  Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, píseň vysokým hlasem.  2  Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.  3  Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří.  4  Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! 5  Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího.  6  Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra.  7  Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá.  8  Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. 9  Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná!  10  Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy.  11  „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“  12  Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.   

 

Někdo by mohl říct, že v žalmu 46. je to samé přírodní katastrofa, válečná vřava, bitva a křik. Ale co když je takový i náš duchovní život? Plný zápasů, bojů, bolestného sténání a zoufalého nářku, zármutku z toho, jak ti, které máme rádi, trpí, prochází rodinnými či vztahovými krizemi, umírají, nežijí s Bohem.

V naší bezradnosti je potřeba umět se ztišit a nechat se prostoupit jistotou, že Hospodin zástupů je s námi, že se nemusíme bát a děsit. O tomto ztišení vypovídá druhý klíčový verš žalmu. Jedná se o verš jedenáctý: Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Ekumenický překlad naznačuje, že Bůh je nucen okřiknout nespoutanou přírodu a stejně tak umravnit zběsilé lidské řádění, podobně jako rodič napomene rozpustilé dítě nebo partnerka tlumí hysterický výstup svého partnera. Kraličtí překládají tento verš následovně: Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh. V hebrejském originále se na tomto místě setkáváme s výrazem, který vyjadřuje pokles či uvolnění. Stejné sloveso by Hebrej použil k popisu západu slunce, nebo ornitolog k zachycení momentu, v němž křídla ptáka, po vykonaném pohybu, spočinou znovu u těla. Zmíněným slovem bylo možné popsat ruce řemeslníka, který po dokončení pracovního úkonu volně svěsí ruce podél těla na znamení, že je s prací hotov. Co všechny tyto obrazy naznačují? Odkazují k vnitřnímu nastavení, v němž to, co jsme doposud křečovitě svírali, pustíme, uvolníme se, necháme vše plynout a neděláme vůbec nic.

Chápu, že vám tyto pokyny zní spíše jako instrukce cvičitelky jógy než výzva starozákonního Hospodinova svědka. Samozřejmě, že v našem životě JE legitimní místo pro nasazení, angažovanost, houževnatost, která má za cíl řešit problémy, jimž čelíme. Přesto bychom neměli přehlédnout, že Bůh nás prostřednictvím těchto slov upozorňuje na to, že teprve když uvedeme do klidu své tělo a svá ústa, budeme schopni lépe a hluboce prožít skutečnost, že to nejsme my, kdo má věci pod kontrolou, že je to pouze a jen Bůh sám.

Lidé a národy jsou schopni kumulovat obrovskou moc. Příroda a její živly nás svou nespoutaností zastiňují. Někdy jsme v pokušení s nimi bojovat. Nemáme šanci. Víme to, ale zároveň si to nechceme připustit. Někde hluboko uvnitř se bouříme, hledáme řešení, správné myšlenky, vhodná slova. Bůh na toto naše nekoordinované plácání odpovídá: Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.

Pomoc od Boha, odpověď na drásavé otázky a úplnější vhled do naší situace nejednou přichází teprve ve chvíli, kdy pustíme to, co tak křečovitě svíráme, necháme to být a dovolíme Bohu, aby byl nejen Bohem zástupů, ale také Bohem naším. Nebojte se a neděste se tohoto velikého množství. Boj není váš, ale Boží.

 

Dílo reformace, nezáviselo na lidské síle a vlivu. Bylo to dílo Ježíše Krista, protože pouze on si dokáže podmanit nepřátelské síly. V písni to Luther vyjadřuje otázkou: Kdo by ten byl, nevíš? A ihned na ni odpovídá: Jest Kristus Ježíš, Bůh a Pán všeho, a není jiného; ten vítězství obdrží.

Říká se, že během temných a nebezpečných časů reformace se Luther obracel na svého přítele a spolupracovníka Filipa Melanchona se slovy: Pojď, Filipe, zazpíváme si čtyřicátý šestý žalm. Jestliže to bylo přínosné pro Martina Luthera a Filipa Melanchtona, bude to jistě přínosné i pro nás.

 

Bože náš a Otče,

z tvé ruky neustále přijímáme požehnání.

Děkujeme ti za to, že se smíme koupat v řece jeho lásky.

Uč nás neustálé vděčnosti za odpuštěné hříchy.

Ať nepřestáváme žasnout nad plánem spásy,

který byl korunován příchodem Ježíše Krista,

aby byl Bohem s námi

a v kříži a vzkříšení také Bohem pro nás.

Naplň nás pokojem, ať nás prostoupí jistota,

že boj, který svádíme, není pouze náš, ale sám Bůh se do něj vkládá.

Pouze v něm je záruka konečného vítězství. Amen.

 

 

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Hlavní postavou není Zacheus

Kázání misionáře Benjamina Helge u příležitosti památky posvěcení kostela v Ostravě

Chci číst

Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Bůh, který je jiný než býval.

Chci číst

Jednotní v pokoře, pokorní v jednotě

Tradiční ctnosti nahlíženy v netradičních souvislostech

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„