Každé Vánoce čteme evangelium o Ježíšově narození. Ten příběh je každý rok stejný. Ale my – posluchači – jsme každý rok jiní. A můžeme být jiní. Nepropásněme tuto příležitost.
Každý rok se nás z vánočního příběhu dotkne jiný detail, naši pozornost zaujme jiné slovo nebo scéna, kterých jsme si loni třeba vůbec nevšimli.
Rád bych se s vámi podělil s tím, co letos oslovilo mne. Jsou to andělé. Konkrétně se jedná o jejich počet.
Ti z vás, kdo znáte Bibli důkladněji, víte, že pokaždé, když se se světem děje něco důležitého, jsou u toho andělé.
A jedná-li se o událost veledůležitou, jsou jich celé zástupy. Bylo tomu tak na počátku – při stvoření, a bylo tomu tak i při Ježíšově narození.
Jak reagují na přítomnost andělů lidé? Vánoční evangelium nám předkládá jednu případovou studii o pastýřích. Ti dostali z andělských zástupů strach. Ovšem hned první andělská slova naznačují, že strach nebylo to, čeho chtěl Bůh u nich dosáhnout. Proto andělé ihned korigují reflexivní jednání pastýřů a uklidňují je slovy: nebojte se. Nebojte se. No jo, ale jak na to? Jak se přestat bát? To se snadno řekne, ale udělat to už tak snadné není.
Pán Bůh nabízí místo strachu něco lepšího. Víte, co to je? Stačí si vzpomenout, co řekl anděl hned po slovech nebojte se. Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechny.
Tíme se dostávám ke druhému slovu, které se u mě letos dostalo na pomyslný žebříček nejoriginálnějších vánočních slov: všichni.
Radost pro všechny. Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak může být jedna událost radostnou pro všechny? Vždyť jsme tak různí.
Zkusme se u té různosti nás lidí na chvíli zastavit. Začněme zde v kostele. Někteří jste si jisti sami sebou, spoléháte na svoje schopnosti a věříte si.
Někteří úplně naopak – sami sebou si nejste jisti vůbec, o svých obdarováních máte nevalné mínění a nevěříte si ani za mák.
Někdo z vás přemýšlí, co ho dnes do kostela přitáhlo, jiný o tom nepřemýšlí.
Jeden je zvyklý si otázky klást, jiný zvyklý není.
Máme odlišnou životní praxi, všelijaké postoje, jistou dávku pokory a nestejnou porci optimismu.
Různá víra, různě velké pochybnosti, rozličné vztahy, zášť malá, větší, největší.
Bude mezi námi někdo se smyslem pro humor nula, ale také někdo samý vtípek a samá srandička.
Někdo se podrážděně ptá: Proč si mě v kostele nikdo nevšímá a alespoň nedá najevo, že existuji? Jiný se modlí: Hlavně ať se na mě u dveří nikdo nevrhá a neptá se mě, jestli přijdu příště.
A co vyjít z kostela ven a udělat si procházku po městě? Proti nám půjdou lidé přímí i ti, kdo uhnou pohledem. Závisláci a nezávislí. Alkoholici a abstinenti. Vegani a masožrouti. Válcovači a převálcovaní. Ukecaní chlapi a mlčenlivé ženské, mlčenliví morousi a pavlačové drbny. Poctivci od kosti a nepoctivci, co na to mají žaludek. Pamětníci a zapomětlivci. Písmáci a negramoti. Místní a náplava. Páry a singly. Ženy milující jídlo a ženy nenávidějící jídlo. Chlapi mužní a chlapi zženštilí. Cikáni a gadžové. (za tuto sofistikovanou a zároveň vtipnou typologii vděčím Vojtěchu Hroudovi)
A teď si představte, že pro celé toto panoptikum je narození velká radost. Je to vůbec možné?
Úkol přetlumočit radost vánočního příběhu všem těmto lidem, a do všech souvislostí, v nichž žijí své životy, považuji za nadlidský.
A proto jsem rád za ty anděly. I za to, že jich je tolik. Představuji si, že každý má na starosti jednoho člověka s jeho konkrétní potřebou radosti. I způsobem, jaký u něj zabírá.
Ale pozor. V tom vánočním příběhu dochází k dělbě kompetencí. Andělé se po splněné misi vracejí zpět do nebe.
Úkol roznášet radost pro všechny je nyní svěřen pastýřům. A pastýři jej plní zodpovědně.
Nejdříve se jdou nadechnout atmosféry přímo do Betléma. A když se vrátí, stává se radost neodmyslitelnou výbavou jejich života.
Nestačilo, že dobrou zprávu slyšeli. Nestačilo, že přijali informaci o narození. Někde hluboko uvnitř cítili, že se chtějí stát součástí těch událostí. Andělská zpráva nebylo oznámení, to bylo volání. Pastýři měli jít a přesvědčit se. Opustili svá stáda a šli do Betléma a díky tomu se přesunuli od události Ježíšova narození ke zkušenosti Ježíšova narození. Stali se součástí vánočního příběhu. To je něco, co se dnes v noci může stát i nám.
Přál bych si, abychom byli jako pastýři. Nechtějme o Betlému pouze mluvit, chtějme se do Betléma vydat. Chtějme se také přesunout od události narození ke zkušenosti s narozením.
Zkusme se zamyslet nad naším vánočním příběhem. Nemyslím teď nad našimi rodinnými vánočními tradicemi, nad vánočním jídelníčkem nebo vánočními dary.
Myslím spíše na to, kdy se tvůj život podobal jesličkám, ve kterých se mohl narodit Kristus? Anebo vyjádřeno civilněji: ve kterém období tvého života, si dal prostor novému začátku, nové naději, novým příležitostem?
Pokaždé, když
si zakusil, že je tvůj život chráněna rozvíjen;
si odpustil anebo o odpuštění poprosil;
když ses podíval na svět novýma očima;
si soucítil s bolestí ve svém okolí;
když ses podíval do tváře druhého a viděl v nich odlesk Boha;
když ti útěcha a povzbuzení dovolily unést zármutek;
když ses jako marnotratný syn nebo dcera vrátil/a zpět Bohu;
se Kristus narodil ve tvé přítomnosti, ve tvém životě.
Každý Štědrý večer čteme evangelium o Ježíšově narození. Ten příběh je každý rok stejný. Ale my – posluchači – jsme každý rok jiní. A můžeme být jiní. Nepropásněme tuto příležitost.
