První věta je důležitá. Úvodní slova příběhu nebo promluvy mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit čtenáře nebo posluchače. Získat si jeho pozornost, případně jej odradit. První věta kázání někdy bývá jedinou, kterou si lidé zapamatují. První věta. První slova. Dva domy, oba stejně urozené, v krásné Veroně, kam náš děj nás táhne (Shakespeare: Romeo a Júlie). Začátkem července, v době velkých veder (Dostojevskij: Zločin a trest). Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly (K. J. Erben: Kytice). Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře (B. Němcová: Babička). Mor je to, mor (K. Čapek: Bílá nemoc). Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Bible).

První řádek, první věta, první slova jsou důležitá. Mohou v nás zanechat něco trvalého. Echo, které se v nás ozývá třeba i po mnoha letech a nelze je pominout. Jestliže na začátku adventu je důraz položen na věci poslední, na jeho konci naši pozornost soustředíme na věci první. Kdyby nebyl začátek, nemohli bychom hovořit ani o konci. Něco musí nejprve začít, aby to mohlo následně skončit.

Možná jste se již v životě ocitli v situaci, kdy jste si přáli, aby něco skončilo, už v okamžiku, kdo to začalo. Zvláště jednalo-li se o věci nepříjemné, těžké, zraňující. Ale ne všechny události jsou takové. Jistě byste si vzpomněli i na zážitky a situace, které vás naplnily takovou mírou radosti a štěstí, že jste o nich prohlásili: kéž by to nikdy neskončilo.

o, co začal Bůh, nedokáže nikdo zastavit. Platí to i o úvodu Markova evangelia: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. To je začátek jako žádný jiný. Úvodní slova by mohla klidně sloužit jako název celého evangelia, titul, shrnující vše, o čem bude vyprávět celý zbytek knihy – jedná se o dobrou zprávu o Ježíši Kristu.

První slova Markova evangelia neobsahují nějakou hlubokou doktrínu ani neslibují, že představí nějakou bombastickou životní teorii. Spíše je v nich obsaženo naléhavé poselství. Bůh dobře ví, jak velmi potřebujeme slyšet dobrou zprávu my, kteří se topíme v moři špatných zpráv, ať z televize, internetu nebo z našeho okolí.

Úvod plný naděje, který se nachází na začátku Markova evangelia, vrhá světlo na vše, co má přijít – začátek s Kristem, začátek dobré zprávy. Ano, to nám nabízí evangelista Marek.

Ovšem tato dobrá zpráva o Ježíši Kristu je zasazena do mnoha špatných zpráv, kterými byla prostoupena jeho doba. Je velmi pravděpodobné, že své evangelium, svou dobrou zprávu psal v době, kdy císař Nero pronásledoval křesťany, v době, kdy se Židé vzbouřili proti Římanům. Možná, že právě toto je důvod, proč se ve svém evangeliu tolik soustředí na soužení, kterým Ježíš čelil, na jeho utrpení a smrt, které jsou přítomny v celém evangeliu. Snad právě kvůli nepředstavitelné míře bolesti začíná své evangelium dobrou zprávou, aby vytvořil jakýsi protiklad ke všem špatným zprávám, které se šířily z okolí. Činil tak jistě s vědomím, že samotná dobrá zpráva utrpení nesmaže. Ovšem není to skvělý způsob, začít svou zvěst, navzdory všemu, dobrou zprávou, položením důrazu na to, co je pozitivní?

Pro Marka nebylo snadné začít své evangelium zmínkou o Ježíši Kristu. Ježíš v jeho době zcela jistě nepatřil k oblíbeným favoritům. Ale přesto si dovolil tímto úvodem zariskovat. Pravděpodobně věděl, že i na počátku Bible, když Bůh tvořil svět, neustále opakoval, že vše bylo dobré, i přesto, že kniha Genesis vypráví také o tom, že tomu tak nebylo stále. Po dobrém začátku může přijít pád. Známe to z práce, z manželství, z krásně začínajících dovolených, večírků nebo oslav. Na začátku báječná symfonie radosti, na konci kyselé blues plné hněvu a hořkosti.

Markovo evangelium začíná dobrou zprávou o Ježíši Kristu, avšak téměř na samém konci téhož evangelia slyšíme Kristovo zvolání na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? To je velkopáteční otázka, která zaznívá na konci adventního období.

Zdá se, že dnes pro ni není příhodný čas. Ovšem je vůbec možné někdy říci, že na úvahy o vlastní smrtelnosti není vhodná doba, příhodný čas? Jistě je nemálo těch, pro které je doslova každý den Velkým pátkem. Nepochybně existuje dost lidí, kteří si v tomto adventním období kladli otázku – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? – protože právě to jsou každé ráno jejich první slova a tato otázka je jejich poslední větou, když usínají. A dost možná i jejich životní osudy mohly začít hezky, ale později se třeba začaly ubírat neočekávaným a nechtěným směrem.

Proto si dovolím, na pozadí stavu světa i života nejednoho z nás, položit otázku: Můžeme začít znovu? To není naivní otázka, ignorující současnost nebo minulost.

Začít znovu neznamená zapomenout na minulost, protože minulost ovlivňuje přítomnost. Vzpomeňte si, Jákob měl po zápase s Bohem poraněnou kyčel a Ježíšovy rány z kříže vzkříšení nesmazalo. Můžeme se z minulosti poučit, aniž bychom v ní zůstali uvězněni.

Začít znovu znamená pamatovat na to, co se dříve nepodařilo, pamatovat na naše chyby, patologické vzorce, hříchy a hledat nový začátek, protože to, co jsme zakusili a to, kým dnes jsme, dosud není v souladu s Božími záměry a zaslíbeními.

Každý roka nám advent pomáhá začít znovu. Advent nám připomíná, že Ježíš k nám stále přichází, protože on není jen věčné Slovo, on je také náš věčný začátek. Advent k nám promlouvá: vždy můžeš začít znovu, bez ohledu na to, kým jsi a co jsi učinil.

Možná to nebude takový začátek, jaký by sis představoval/a. Začátek Markova evangelia se odehrává na poušti. Dříve, než Ježíš zahájil svou misi, strávil na poušti 40 dní a byl tam pokoušen ďáblem. Začít na poušti není nic nového, neboť právě tam Bůh opakovaně působil v průběhu dějin spásy.

Děti Izraele, které poprvé zakoušely svobodu z egyptského otroctví, se nejdříve ocitly na poušti. Je to tvrdá lekce, kterou člověk musí projít, chce-li začít znovu. Na poušti může být velmi těžce. Cizí země. Cizí lidé. Cizí zkušenosti. Začít znovu neznamená zbavit se syrovosti života.

Všude tam tě ovšem může potkat dobrá zpráva. Možná, že nezní tak, jak by sis přál. Ale tato dobrá zpráva je neodmyslitelně spjata s Boží tváří, kterou známe jako tvář Ježíše Krista.

On je na poušti s tebou a tvoří cestu i tam, kde žádná dosud nebyla. Emmanuel – Bůh s námi – je s námi i na poušti, takže můžeš začít znovu s ním – vtělenou dobrou zprávou od Boha, Slovem přebývajícím mezi námi.

To, že začátek s Ježíšem tě může přivést na poušť, neznamená, že na té poušti zůstaneš navždy. Ježíšův advent narušuje jakékoli lidské struktury a uspořádání, dokonce i poušť je jeho přítomností proměněna, neboť se v ní rozléhá dobrá zpráva, která překonává vše, co tam kdykoli zaznělo.

Mnohé začátky začínají na poušti, ale nekončí tam. Dokonce i Ježíšův kříž, jeho vlastní poušť, započala revoluci v hrobě, protože on vždy tvoří něco nového. Tím skutečným začátkem všeho, tedy i blížících se Vánoc, je Ježíš Kristus. Dobrá zpráva je on. Dobrá zpráva je v něm. Dobrá zpráva je od něj. Dobrá zpráva je o něm.

Tak, jako Bůh každé ráno přikazuje slunci „vyjdi“ a každou noc říká měsíci „sviť“, říká každému z nás na konci adventu a na začátku Vánoc „začni znovu“. Každý den je začátek nového stvoření. To je dobrá zpráva pro každého z nás.