„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 28.3.24   svátek má Soňa

Úvod Chci číst Zapomenuté odstíny adventu

Zapomenuté odstíny adventu

Zapomenuté odstíny adventu

Úvod Chci číst Zapomenuté odstíny adventu

Zapomenuté odstíny adventu

Zapomenuté odstíny adventu

Boží soud. To není téma k odpolední kávě nebo čaji. Dokonce ani v církvi se o tomto tématu nehovoří tak často, jak si to myslí ti, kteří v představách o kostelním strašení peklem ustrnuli ve středověku. Kázání o Božím soudu lze v kostele slyšet nejčastěji v období, kdy jsou do liturgie zařazovány texty s apokalyptickými obsahy. A tak je tomu v závěru církevního roku nebo na počátku adventu.

Zároveň platí, že témata, která jsou v církvi okrajová, si s oblibou „vyzobávají“ náboženští horlivci. Není divu, že ve svém zápalu mnohdy přehlédnou, že se středem jejich zvěstování stalo to, co je v Bibli spíše kulisou nebo pozadím prvoplánového Božího jednání. Janovo evangelium o tom hovoří dostatečně jasně: Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (Jan 3,17).

Pozorný čtenář Bible si dříve nebo později všimne zvláštního paradoxu. Na jedné straně se v Písmu objevují verše, které hovoří o tom, že spasení je Božím darem, na kterém nemá člověk žádný podíl (např. Efezkým 2,9 Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit). Na druhé straně si nelze nevšimnout zmínek o tom, že lidský život bude předmětem Božího přezkoumání (např. 2. Korintským 5,10 Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé). Text s podobným důrazem se nachází také v Pavlově dopise římským křesťanům: Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu (Ř 14,10.12).

Zmíněný paradox se nevyskytuje pouze u apoštola Pavla, ale nacházíme jej také u Ježíše. Učitel z Nazareta v mnoha podobenstvích ilustroval, že Otec činí vše proto, aby se hříšník mohl vrátit do Boží blízkosti.  Připomeňme pozvání na svatební hostinu, které se dostává všem nezasloužilým (Lk 14,21-23). V jeho ústech se objevují výroky, které soud zdánlivě popírají: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (Jan 5,24). Ovšem v témže evangeliu Ježíš říká: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí (J 9,39). V Matoušově evangeliu 25. kapitole Ježíš dokonce předkládá obšírnou vizi Božího soudu, včetně kritérií, podle kterých bude probíhat.

Ježíšovo ukřižování lze považovat za událost, která měla pro soud světa rozhodující význam. Ježíš ji nazývá hodinou, kvůli které přišel (J 12,28) a dodává: Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven (J 12,31). Na kříži zakoušel Ježíš soud nad zlem, ovšem jelikož byl sám nevinný, dělo se tak zástupně za celé lidstvo a za každého člověka. Boží Syn přichází na svět a ve své smrti ztělesňuje Boží nabídku lásky – největší a také definitivní. Odmítnutí této nabídky je znamením pohrdání, jak o tom čteme v Listu Židům: Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti (Žd 10,29).

Závěr, k němuž dospějeme na základě zkoumání biblických textů, můžeme formulovat následovně: problematiku soudu zachycuje v Novém zákoně dvojí druh výpovědí. První z nich kladou důraz na to, že prostřednictvím Ježíšova narození, působení, umírání, vzkříšení a následného působení Ducha svatého v církvi, se Božího soudu již částečně uskutečnil. Plné odhalení Kristovy vlády však ještě nenastalo a je stále předmětem křesťanské naděje. V teologickém žargonu se v této souvislosti hovoří o rozdvojené eschatologii, kterou vyjadřují dvojice slov: „už ano“ a „ještě ne“.

V učení o tzv. posledních věcech nebyly mezi reformátory a římskokatolickými teology výrazné odchylky. V Obraně Augsburského vyznání se proto setkáváme téměř se stejnými formulacemi jako v Augsburském vyznání, neboť reprezentanti římské církve neměli – s výjimkou učení o očistci – vůči eschatologii reformátorů výhrady. Reformační otcové měli za to, že učení o očistci nelze uvést do souladu s ospravedlněním z pouhé víry v Krista.

V 17. článku Augsburského vyznání nacházíme tato slova: Učí se, že Kristus při skonání světa zjevně přijde, bude soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným a vyvoleným dá věčný život a stálou radost, bezbožné a ďábly však zatratí, aby se bez konce mučili. Reformátoři spojovali s příchodem Krista oddělení pravdivého od falešného, pšenice od plev, dobré od špatného. Nesvaté trojici – smrti, hříchu a ďáblu – bude nadále znemožněno škodit těm, kteří zůstali Kristu věrni.

Vše, co pro nás Kristus vykonal, se s jeho příchodem projeví v plnosti. Ti, kteří mu patří, s ním budou žít v jeho království v dokonalé spravedlnosti, nevinnosti a blahoslavenství. Hojně diskutovanou otázkou byla role, jakou hrají dobré skutky ve věci spásy. Luther nezpochybňoval, že dobré skutky jsou uposlechnutím Boží vůle a jeho přikázání. Boží odměna je nezaslouženým darem, který si člověk nemůže nárokovat, kalkulovat s ním nebo jej očekávat jako kompenzaci, kterou je Bůh povinen dodržet. Rozhodujícím kritériem soudu je víra v Krista. Pouze tato víra překonává Boží hněv a smrt. Odsouzení a odmítnutí nemá svůj původ v Bohu, naopak, jsou důsledkem hříšného jednání konkrétního člověka.

M. Lutherovi jsou připisována slova: Kdybych věděl, že zítra nastane konec světa, ještě dnes bych zasadil strom. Tento výrok naznačuje, že očekávání budoucích věcí rozhodujícím způsobem ovlivňuje aktuální uspořádání života. Totéž platí o církvi, která nese silné eschatologické předznamenání. Co to konkrétně znamená? Všude tam, kde je zvěstován zákon a evangelium, kde jsou odpouštěny hříchy a vysluhovány svátosti, se odehrává něco, co se týká věčnosti. Již ve křtu svatém se do lidského života prolamuje věčnost, neboť se díky němu člověk stává Božím dítětem a dědicem jeho požehnání. Podobně dary svaté večeře Páně přinášejí odpuštění hříchů, život a věčnou spásu.

 

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Obdarujme učitele už v září!

Chci číst

Tečka nebo čárka?

Všechno zlé není k něčemu dobré, ale někdy se zdá, že se těžké věci stávají katalyzátorem těch hodnotných.

Chci číst

O prázdnotě, která naplňuje nadějí

Velikonoční meditace

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„