Připomeňme si, kde jsme naše hrdiny z knihy Rút opustili minulou neděli. Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.
3 vdovy, 3 ženy bez dětí. Jedna z nich syny měla, ale přišla o ně, dalším dvěma muži zemřeli dříve, než stihly děti vůbec mít. Dovedeme si představit, jak byly tyto ženy smutné, zraněné, bez naděje. Tak skončilo desetileté období pobytu v Moábu, krajině duchovních kompromisů. Existovalo jediné řešení: opustit moábskou zemi, kde všichni umírají, a vrátit se zpět do Betléma, kde je domov a chléb.
Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, vybídla cestou Noemi obě své snachy: „Jděte, vraťte se každá do domu své matky… Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla.
Jak naznačuje příběh, nestačilo pouze vyjít z Moábu, důležité bylo dojít až do cíle. Každá z Noeminých snach se však na zpáteční cestě z Moábu rozhodla jinak. Jedna vytrvala, druhá cestu vzdala. Pokusme se najít hlubší význam těchto jejich rozhodnutí. Každé z nich totiž reprezentuje jeden duchovní model.
Představitelkou prvního modelu je ta, která sice opouští to, co ji táhne ke dnu, ale nakonec v cestě nevytrvá a vrací se zpátky. Její jméno bylo Orpa. Její budoucí úděl výstižně shrnula Noemi: vrací se ke svému lidu a ke svým bohům.
Druhou variantu reprezentuje žena jménem Rút. Sebrala odvahu opustit prostředí, které bychom dnešní terminologií označili za toxické. Ačkoli byla v tomto životním momentu na dně, nevzdala se, neboť pravděpodobně věděla, že pouze ode dna se lze odrazit.
Rút přilnula k Noemi. Slovo přilnout, kterého je zde použito, vyjadřuje velmi silné a hluboké semknutí. Stejné sloveso je v Bibli poprvé použito v druhé kapitole knihy Genesis, když se hovoří o intimním spojení Adama s Evou.
O hloubce životního rozhodnutí Rút svědčí vyznání, které adresovala své tchyni: Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.
Ta slova jsou natolik hluboká a všeříkající, že se ani nedivíme manželským párům, které si je zvolily jako motto na svatební oznámení, byť se původně jednalo o vyznání, které pronesla žena vůči ženě.
Rút se v příběhu stává obrazem člověka, který se chce vymanit z prokletí Moábu. Chapadla destrukce a zmaru jsou mocná, mocnější než pevná vůle, předsevzetí a vydřená poslušnost. Ubrání se pouze ten, kdo se vrhne do náruče Boha. Vyznání Rút zní v této etapě duchovního putování ještě docela stroze až fatalisticky: Ať se mnou Hospodin udělá, co chce!
Jestliže Rút je představitelkou člověka, Noemi symbolizuje Boží jednání. Mimo jiné tím, že svou snachu políbí. Bůh je ten, který touží vytáhnout člověka z prokletí Moábu a zavést ho do Betléma, neboť On je z Betléma, On se tam narodil. A všimněme si, Bůh zachraňuje člověka polibkem.
Ano, Bůh jedná s člověkem něžně. Možná, že právě do je příčinou toho, že mnozí Boží působení ve svém životě ani nepocítí. Ačkoli Rút ve svém vyznání stvrdila, že se do budoucna podřizuje vůli Hospodina, pravděpodobně si v té chvíli vůbec nebyla vědoma, kam ji tato oddanost přivede, jinými slovy, jaké záměry Bůh Hospodin má s jejím životem.
Naše dvě hrdinky vcházejí do Betléma. Jak lze vyčíst mezi řádky, nejsou v nejlepším vnitřním rozpoložení: Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Sladká). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. To, co se odehrálo v životech Noemi a Rút, bychom mohli nazvat cestou od sladkosti k hořkosti.
Zajímavé je, že v Bibli nacházíme rovněž příběh, který vypráví o zcela protichůdném dění: o cestě od hořkosti ke sladkosti. V 15. kapitole 2. Knihy Mojžíšovy čteme o Izraelcích putujících pouští. Stalo se, že celé 3 dny neměli co pít. Nenarazili na žádnou studnu, oázu, ani člověka, který by měl k dispozici vodu, případně informaci o jejím výskytu. Šli pouští a nikdo z nich již tři dny nic nepil. Jejich vyčerpání kulminovalo, začali vzteky křičet a obviňovat Mojžíše. Po krátké době se před nimi v poušti objevilo obrovské jezero. Zkuste si představit, že jste 3 dny nic nepili a najednou je před vámi doslova celý oceán vody. Nepochybuji o tom, že všichni – a bylo to několik desítek tisíc lidí – se spontánně rozběhli k vodě. Problém spočíval v tom, že ta voda byla hořká. To jezero a vůbec celá ta oblast se nazývala Mara – hořká. Tehdy Mojžíš předstoupil před Boha Hospodina s prosbou o pomoc.
Pán Bůh je geniální v tom, jaké způsoby pomoci nabízí. Řekl Mojžíšovi: Vidíš tam tu hůl, ten klacek? Vidím, odpověděl Mojžíš. Vezmi jej a hoď ho do vody. To bylo všechno. To byla celá Boží akce! Zkuste si představit několik desítek tisíc zcela vyčerpaných, žíznivých, rozzuřených Izraelců, kterým Mojžíš říká, že má nápad, jak z celé situace vyjít: Poslyšte, říká, tady je taková hůl, docela obyčejný klacek, a ten, když hodím do vody, stane se pitnou. Vnímáte, jak emocionálně nabitý musel být ten okamžik? A skutečně se tak stalo, poté, co hodil hůl do vody, Izraelci ji mohli pít a uhasit svou žízeň. V knize Exodus čteme, že ta voda se stala noemi, tedy sladká.
Byl bych rád, abychom si společně uvědomili, že se v knize Rút se setkáváme s příběhem, jehož děj se odehrává v jednom směru, ovšem v knize Exodus nacházíme jiný příběh, jehož děj má směr přesně opačný. Kniha Rút vypráví o Noemi – sladké, která se v důsledku životních událostí stala Mara, tedy hořkou. V II. knize Mojžíšově je řeč o jezeře Mara, které bylo hořké, avšak v důsledku Božího zásahu se stalo noemi – sladkým.
Křesťanští vykladači četli oba tyto příběhy neměnnou optikou. Jestliže byla v textu řeč o dřevěném klacku či holi, pak to byl pro ně symbol jednoznačně odkazující na dřevo, které bylo vztyčeno na hoře, která se nazývá Golgota. Přejít v životě od sladkosti k hořkosti není žádné umění, to dokáže každý z nás. A také se to v našem životě děje často. Už jen tím, že stárneme, mnoho věcí automaticky ztrácí svou sladkou příchuť a stává se více a více hořkými. Ovšem přejít z toho, co je hořké k tomu, co je sladké, na to existuje pouze jeden jediný způsob. A jmenuje se klacek. V našem chápání se jedná o klacky dva, takto zkřížené (+).
Oddíl, který jsme dnes přečetli z knihy Rút, nám chce připomenout, že Bůh jedná právě tímto způsobem. Jestliže se v lidském životě stalo, že se proměnil ze sladkého v hořký, Bůh má moc učinit přesný opak: z hořkého sladké.
V čem nám může být Rút vzorem? Na úplném začátku učinila s Hospodinem jednostrannou zkušenost: poznala jej jako Boha, který odnímá a bere. I přesto dovolila, aby ji tento Bůh objal a přitiskl k sobě. Byla jím doslova políbená a zakusila, ano, ochutnala, že Bůh Hospodin je Bohem, v němž je soustředěná samá sladkost.
Z té, která si po návratu do Betléma nechala říkat Mara, hořká, Bůh znovu učiní tu, jejíž jméno bude znít Noemi – Sladká. Klíčovým bylo opustit zemi zmaru – Moáb, vytrvat na cestě do země Chleba, přilnout k Tomu, který se nechal přibít na dřevěný klacek, nechat se tímto Bohem políbit a dovolit mu, aby veškerou hořkost proměňoval ve sladkost. Až na věky. AMEN.
