Nacházíme se uprostřed prázdnin, v období dovolených. Ti, kteří mají zálibu v knihách, si již jistě sehnali zajímavé tituly, aby měli v průběhu volna možnost číst nějakou podnětnou četbu. Pro druhý prázdninový měsíc jsem se rozhodl číst, spolu s vámi, na pokračování, starozákonní knihu Rút. Tato kniha splňuje všechny předpoklady kvalitní dovolenkové četby. Není dlouhá, lze ji přečíst během jedné hodiny. A to, jak je zajímavá a aktuální, budete moci posoudit sami.

Nejprve si o této knize řekneme několik všeobecných informací. 1. Kniha Rút patří mezi pět starozákonních knih, které židé četli v době pěti náboženských svátků. 2. Kniha Rút, byla určena k četbě ve svátek žní. To je další z důvodů, proč se ji věnujeme právě v tomto letním období, protože i my se nacházíme v období žní. 3. Kniha měla být čtena otcem v domácnosti a mělo být při ní servírováno dobré víno. S trochou fantazie si mě zkuste představit jako otce této naší farní rodiny. Ovšem servírování dobrého vína budeme muset, alespoň pro tuto chvíli, odložit. 4. Četba zmíněné knihy neměla být pro židy pouze kratochvílí. Židé věřili, že čtený příběh se v jejich situaci zpřítomňuje. To znamená, že ačkoli kniha vypovídala o příbězích z minulosti, její čtenáři byli přesvědčeni, že se sami stávají současníky vyprávěného děje. Také my se dnes pokusíme číst knihu touto optikou.

První věty knihy Rút zní následovně: Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. 

V úvodu knihy se setkáváme s rodinou Elímeleka. Jméno Elímelek znamená „Bůh je mým králem“. Tento člověk měl ve svém jménu vepsáno, že Bůh řídí vším, co je v něm. Noemi znamená „moje sladká“. Každá žena by měla mít takové jméno. To znamená, že v ní je jen samá sladkost, žádná hořkost ani žluč. Rodina bydlela v Betlémě. Betlém znamená „dům plný chleba“. Pekárna. Lidé, kteří v něm bydlí, jsou sytí, nepociťují hlad, nedostatek, mají prostě vše. Příběh se odehrál v době soudců. Historicky se jednalo o panovníky, kteří tvořili mezistupeň mezi proroky a králi. Přeneseně můžeme říci, že doba soudců, byla obdobím souzení a posuzování.

Všimněte si, jak se již v tomto momentu příběh stává aktuální. Cožpak i my nežijeme v době, kdy se soudí? Posuzujeme druhé, posuzujeme sami sebe, lidé posuzují nás, posuzujeme se vzájemně. Žijeme v době soudců. Není možné jít klidně ulicí a nebát se, co si kdo o mně myslí. Obáváme se, že si nás někdo vezme do úst, bude pitvat náš vzhled, věk, naše chování, cokoli.

Posuzování a obviňování má svůj počátek již v úsvitu lidského rodu. Pamatujete, jak to bylo s Adamem a Evou? Když se Pán Bůh zeptal, co se po utržení ovoce ze zakázaného stromu v ráji vlastně stalo, odpověděl Adam: „To jsem nebyl já, to byla Eva“. Co udělal Adam? Obvinil Evu. Pán Bůh se následně zeptal Evy. Co řekla Eva: „To jsem nebyla já, to had mě svedl.“ Také ona přehodila vinu na někoho jiného. Jen had už neměl vinu na koho svést, a tak nám to dodnes vrací tím, že nás neustále před Bohem z něčeho obviňuje. Svalování viny, obviňování, očerňování je hlavní náplní jeho práce. A v tomto svém úsilí je velmi úspěšný. Ten zlý nás neustále obviňuje z věcí pravdivých i nepravdivých. Předhazuje nám naše skutečné hříchy, které mnohdy neskutečně zveličuje, ale namlouvá nám i úplné lži a nepravdy.

Jaké důsledky to s sebou nese? Když k nám přichází Bůh, a ke každému z nás přichází, a zkouší nám říci nějaká hezká slova, která se nás týkají, nejsme schopni je přijmout. Protože ten Zlý v nás neustále jitří všechna obvinění a vykresluje nám falešný obraz o nás, o druhých, o Bohu. Jak ba tuto situaci Bůh reaguje? Nabízí člověku chléb z Betléma. Kdo je tím Chlebem? Ježíš se přirovnává k Chlebu života. A dodává: kdo jí tento chléb, nikdy nebude hladovět. Ovšem člověk, ať už kvůli svému sobectví, případně kvůli své netrpělivosti, pýše, ale i ďáblově propagandě, se nejednou domnívá, že Boží péče o něj je nedostatečná, nabídka duchovních darů neuspokojivá, Boží blízkost omezující, a proto se Bohu vzdaluje. Odchází a jeho osudy se většinou pořádně zamotají. A přesně to se stalo i s našimi hrdiny.

V knize Rút se dočteme o tom, že v zemi nastal hlad a naše rodina emigrovala do Moábu. Tam žila přibližně deset let. Moáb byla krajina, která byla Židům zapovězena. O skutečnosti, že v Moábu nebylo vše v pořádku, vypovídají samotná jména synů Elímeleka a Noemi. První se jmenoval Kiljón. Jméno Kiljón má více významů, ale jeden z nich je záhuba. Jméno druhého syna – Machlón má pouze jeden význam, znamená nemoc. V úvodu knihy Rút se tedy setkáváme jednak se jmény, která vyjadřují Boží požehnání – Elímelek a Noemi – ale nalezneme tam rovněž jména hrdinů, která vyjadřují temné stránky života: záhubu a nemoc.

Proč byl Moáb tak zoufalým místem k životu? Moábský národ měl svůj původ v Abrahamově bratru Lotovi. Přesněji řečeno v jeho krvesmilném vztahu s dcerami. Lot měl dvě dcery. Když došlo ke zničení Sodomy a Gomory, Lot odtamtud utekl do svého malého domku a jeho dcery s ním spaly. Tady prosím, abyste zbystřili. Bůh ničí Sodomu, právě z důvodu nečistých vztahů. Lot je před tímto soudem uchráněn. Ovšem místo, aby se uchýlil tam, kam jej posílá Bůh, zvolí si alternativní útočiště. A co se děje? Za chvíli se brodí stejným bahnem, z něhož byl ještě před chvílí Bohem vytažen.

Z incestních styků Lota a jeho dcer se narodily děti, které byly počátkem dvou národů: Moabitů a Amonitů. Není divu, že pro Židy to byly dva prokleté národy. Neměli s nimi vstupovat do žádných vztahů, nejen je např. navštěvovat, ale už vůbec se s nimi ženit nebo vdávat.

Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.

Kniha Rút hovoří o tom, že pobyt v Moábské lokalitě se pro rodinu Noemi a Elíémeleka odehrával ve znamení nemoci a záhuby. Nejprve zemřel Noemin manžel Elímelek. Jejich synové se, navzdory všem doporučením a zvyklostem, oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Avšak oba synové, Machlón i Kiljón, také záhy zemřeli. Noemi zůstala sama, bez muže, bez synů, pouze se svými dvěma snachami. V této části děj knihy Rút dnes opustíme.  

Pokusme se nyní shrnout poselství prvních vět této knihy. 1. Každý z nás se ve křtu stal nositelem jmen dvou hlavních hrdinů Elímeleka – Bůh je můj Král – a Noemi – sladká. Tato jména mají charakterizovat naše nitro: má v něm vládnout Bůh a má být zbaveno vší hořkosti. 2. Největším nebezpečím pro naše nitro je sebeobviňující nebo odsuzující mentalita. Ve vztahu k sobě nás zbavuje vnitřní svobody, ve vztahu k druhým lidem v nás zasévá nespokojenost a hořkost. Člověk, který důvěřuje Bohu, nemusí mít obavy z toho, co si o něm myslí druzí lidé. Jeho hodnota a zdroj jeho jistoty není závislý na jejich mínění. Nebojí se lidských komentářů. Ví, že je pokladem a zázrakem v Božích rukou. 3. Bůh nás chce mít v Betlémě, tedy u sebe doma, kde se sytíme Chlebem, kterým je jeho Syn – Ježíš Kristus. Kdo se nechává sytit duchovním pokrmem Krista, netrpí hladem.

Co říci na úplný závěr? Bůh Hospodin dokáže překonat každou záhubu i nemoc, která je v nás. Jeho terapií je láska. Jestliže nemáme jeho lásku, umíráme. Lásku není možné v sobě vykřesat vlastními silami. Ve starozákonní knize Pláč Jeremiášův je zachycena prosba: Navrať nás k sobě, Hospodine, ať se vrátíme! Slovo rekreace znamená znovu stvořit. Využijme toto období dovolených a rekreací k tomu, abychom dali Bohu možnost, oživit v nás vše, co skomírá, živoří, z čeho uniká život. S touto výzvou vás vysílám vstříc druhému prázdninovému měsíci, a těším se spolu s vámi na další díl z knihy Rút, který nás čeká, dá-li Bůh, již za týden.