„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Úvod Chci číst Kdy byly vyškrtnuty zmínky o reinkarnaci z Bible?

Kdy byly vyškrtnuty zmínky o reinkarnaci z Bible?

Kdy byly vyškrtnuty zmínky o reinkarnaci z Bible?

Rád si s lidmi povídám o víře, Bohu, Bibli. Někdy se nestačím divit, co nového se dovím. Posledně jsem byl konfrontován s informací, že v roce 553 po Kristu, na druhém konstantinopolském koncilu, bylo údajně odsouzeno učení církevního otce Origena (+253) o stěhování duší. A dále – papež a patriarchové prý vydali na tomto 5. ekumenickém koncilu příkaz, aby byly z Bible odstraněny všechny zmínky o reinkarnaci, kterou křesťanství do té doby vyznávalo. Po sdělení těchto informací zůstala má ústa otevřená, neboť jsem byl šokován koncentrovanou dávkou zmatečných tvrzení, která byla historicky a teologicky neudržitelná. Rád bych vám nastínil, k jaké odpovědi jsem se dobral.

Nejprve si řekněme, odkud se učení o reinkarnaci vzalo. Původně jde o indickou nauku, které v jazyce sanskrtu odpovídá termín samsára. Řekové ji nazývali metempsychóza = „znovu vybavený duší“ která se vrací. V latině se tento jev nejčastěji popisuje termínem reinkarnace = znovu-vtělení.

V pozadí tohoto učení stojí přesvědčení, že fyzickou smrtí život nekončí, nýbrž nějak pokračuje dál. To, co přežívá je „duše“. Po smrti ovšem nejde ani do nebe, ani do pekla, nýbrž se vtěluje do jiného tvora. Nové vtělení odpovídá odměně nebo trestu za kvalitu předchozího života. Pravověrné židovství i křesťanství nauku o převtělování vždy odmítaly.

I přesto je tato představa dodnes oblíbená a mnohými vyznávaná. Nedokáži odhadnout, proč tomu tak bylo dříve, ale dovolím si tvrdit, že aktuálně odpovídá přinejmenším dvěma trendům: 1. Neztratit to, co mě baví. 2. Nezatěžovat se tím, co mě otravuje. Jinými slovy: dnešní člověk nechce přijít o příležitost užívat si života, ale zároveň nemá chuť se nikomu za svá rozhodnutí zodpovídat. Učení o reinkarnaci vychází oběma těmto přáním vstříc.

V této souvislosti nutno upozornit, že poevropštěný pohled na převtělování je ve svém důsledku úplně opačný než ten původní indický. Tam kde byla původně v pozadí věčná spravedlnost a zákon odplaty, je dnes snaha uchránit své vlastní já před zánikem, a přitom se vyhnout nežádoucímu setkání s Bohem.

Z křesťanského hlediska je učení o reinkarnaci problematické hned z několika důvodů. Zcela zásadní je skutečnost, že Bible se o stěhování duší nikde nezmiňuje. A to nikoli proto, že by z ní někdo tyto informace odstranil. Všechny změny, které se od publikovaného originálu liší, jsou pečlivě zaznamenány. K žádnému revolučnímu korektorskému zásahu v 6. století nemohlo dojít, neboť novozákonní sbírka 27 kanonických knih byla definitivně uzavřena již v roce 367. Z existujících latinských dekretů je zcela prokazatelné, že předmětem jednání II. konstantinopolského synodu bylo učení o Trojici, nikoli o převtělování duší. Jelikož papež Vigilius se jednání koncilu osobně nezúčastnil, nelze ani s jistotou tvrdit, zda odsuzující výroky na adresu Origena lze považovat za oficiální koncilní usnesení. Navíc Origenes odmítal představu o koloběhu duší na základě pravověrných biblických důvodů. Které to jsou?

Bůh je podle nauky o stěhování duší neosobní, tvoří součást všeho jsoucna, takže nemá kompetence, aby v otázce posmrtného života nějak významně zakročil, případně cokoli změnil. Jestliže Ježíš nebo apoštolové hovořili o vzkříšení, nepředstavovali si pod tímto pojmem nic, co by odpovídalo některé z forem reinkarnace. Kdyby tomu bylo jinak, muselo by dojít k radikálnímu přehodnocení celé křesťanské teologie. Co tím míním?

Do představy života věčného, který je podle Bible nezaslouženým Božím darem, plynoucím z víry v Krista narozeného, žijícího, umírajícího a vzkříšeného, by musel být zakomponován mechanismus karmické spravedlnosti. Kristova smírčí smrt by bez komponentu opakovaného „zabydlení“ duše v těle, usilující o postupnou dokonalost, nebyla schopna sama o sobě garantovat spásu. Stěžejní pilíře křesťanské eschatologie, ke kterým patří naděje vzkříšení těla, Kristův druhý příchod, nové nebe a nová země, představa ráje a zavržení, činí víra v reinkarnaci nadstavbou bez reálného základu.

Křesťanství a reinkarnace jsou dvě protikladná pojetí, jejichž platnost nelze držet zároveň. Křesťané věří v Ježíše Krista, Božího Syna, který přijal lidské tělo, avšak novodobí příznivci reinkarnace chápou lidský život – Ježíšův nevyjímaje – jako pokračující zkušenostní proces, v němž se individualita rozplývá v oduševnělém celku, přičemž nezáleží na zachování jedinečnosti konkrétního lidského údělu. Problematické je taktéž tvrzení, že si každý musí své viny odčinit sám, není možné se na Boží milost odvolávat, ani s ní počítat. Ježíšova smírčí smrt a vzkříšení nehrají rozhodující roli. Tu přebírá nutnost karmy, uskutečňovaná opakovanými narozeními, která vedou k dosažení spásy. Život věčný se v reinkarnačním pojetí odvozuje od mnohanásobného vtělení, dokud není splacen všechen dluh. Věčný život v křesťanství záleží výlučně na zásluhách Ježíše Krista, Spasitele, který zaplatil dluh za každého člověka. Dokonale a napořád.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Jde o víc než jen o zdvořilost

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 3. 7. 2022

Chci číst

Moudrost tří zahrad

Velikonoční meditace. Promluva z evangelického Kristova kostela v Ostravě 17. 4. 2022

Chci číst

O darovaném životě a obětované lásce

Velkopáteční meditace. Promluva z evangelického Kristova kostela v Ostravě 15. 4. 2022

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„